Katedra Psychologie Filozofické fakulty UP

Po delší době přicházím s ochutnávkou dalšího tématu z aktuálního výzkumu v psychologii. Tentokrát jsem pro vás vybrala téma delinkvence, kterému se na základě článku Delinquency and peer acceptance in adolescence: A within-person test of Moffitt’s hypotheses., budeme nyní společně věnovat.

Na úvod: Delinkvencí jsou myšleny vážné poruchy chování a jednání, projevující se pácháním deliktů, trestnou činností (např. násilnostmi, krádežemi, loupežemi), narušováním nejen sociálních a etických norem, ale současně a především norem právních.

Článek autorů Rulisona, Kreagera & Osgooda (2014) se zabývá testováním hypotéz odvozených z teorie antisociálního chování T. E. Moffittové, jež jsou obě klíčové pro vysvětlení vzestupu delinkventního chování během adolescence. Výzkumníci se zaměřovali především na to, zda jsou delinkventní jedinci více akceptovaní vrstevníky než ti, kteří podobné chování nevykazují. Oproti původním hypotézám se však ukázalo, že mladí kteří se chovali v průběhu času celou dobu delinkventně, více přijímaní mezi vrstevníky nebyli a ačkoli ani skupina nedelinkventních dětí nebyla v počátku přijímána o nic víc, s postupem času si přijetí od ostatních adolescentů získala.

Různé studie ukazují, že antisociální jedinci projevující agresi jsou mezi vrstevníky považováni za oblíbené, a dokonce vskutku delinkventní adolescenti jsou obklopeni přáteli a jsou v kolektivu více bráni než třeba jiní vrstevníci. To začíná platit zhruba od sedmé třídy a přetrvává až po třídu devátou. Co se týče adolescentů, kterým se od svých vrstevníků přijetí nedostává, zdůrazňují Rulison, Kreager & Osgood (2014), že je potřeba určit, zda je tato situace spojená s izolací daného jedince a zda je tato nižší míra přijetí spojená s dalšími negativními důsledky pro něj. Proto určili 3 různé dimenze založené na přátelských vazbách k měření přijetí mezi vrstevníky. V prvním případě analyzovali nominace, jimiž adolescenti vybrali z vrstevníků ty, které považují za přátele. Ve druhém se zaměřili na porovnání vzájemných nominací, tedy na to, v čem se dané přátelství jeví vzájemné, a ve třetí situaci zkoumali podstatu silné pozice v kolektivu vrstevníků. To vše mělo podpořit zjištění, jak si adolescenti stojí mezi svými vrstevníky.

Hlavní výzkumné otázky provedené longitudinální studie ve výsledku byly, zda přetrvávající delinkventní chování je v průběhu adolescence vrstevníky akceptováno a zda adolescenti, kteří nevykazují antisociální chování jsou během období adolescence vrstevníky přijímáni méně. Přesto, že delinkventní chování bychom spíše spojovali s chlapci, výzkumný vzorek čítal i 52% dívek, a to na základě předpokladu, že delinkventní chování se u dívek vyskytuje taktéž.

Po provedení sběru dat a analýzy dotazníků od 4 359 respondentů, výzkumníci udávají, že je možné podpořit hypotézy teorie antisociálního chování Moffittové. Výzkumy shodně prokázaly, že delinkventní adolescenti kolem sebe nemají v průměru víc přátel než jejich ostatní vrstevníci. Výsledky tak zvýrazňují limity působení atraktivnosti delinkventního jedince jako mechanismu šíření antisociálního chování mezi vrstevníky, jež jsou tímto jedincem ovlivněni. Je i možné, že označení delinkventa za přítele pochází od jedince, u kterého se delinkventní rysy taktéž mohou časem objevit. Dále bylo potvrzeno, že adolescenti nevykazující tyto rysy obdrželi méně nominací jako přátel a jako přátelé byli i méně atraktivní: Neznamená to však, že by byli mezi vrstevníky izolovaní. V tomto případě hrály spíše roli demografické faktory, jako např. bydlení s oběma rodiči.

Výzkum v oblasti delinkvence, jak udávají sami autoři, má svá ještě nepostihnutá místa, které je třeba detailněji rozpracovat. V současné době v ČR je na toto téma zpracováno nespočet výzkumů, mnoho vznikajících v rámci závěrečných prací studentů. Z fenoménů současné doby se pak objevuje kyberšikana jako nový druh delinkventního chování.

Zdroj: Rulison, K. L., Kreager, D. A., & Osgood, D. W. (2014). Delinquency and Peer Acceptance in Adolescence: A Within-Person Test of Moffitt’ s Hypotheses, Developmental Psychology, 50(11), 2437–2448.