Přátelé s výhodami. Rozkošná čtyřnohá stvoření…
Nejprve pár důvodů pro volbu toho tématu. Zaprvé: Už jsem do této doby četla mnoho článků v nerecenzovaných periodikách na téma, jakým dílem přispívají domácí mazlíčci ke spokojenosti a well-beingu jejich majitelů. Nikdy jsem však ještě nečetla žádný věděčtější článek. Zajímalo mě tedy, co na toto téma v databázích najdu. Zadruhé: Nedávno jsem sama měla možnost pár dní hlídat pejska mých známých. Z domu jsem zvyklá na přítomnost koček. Ty však s člověkem začnou interagovat až ve chvilce, když chtějí najíst, vypustit ven nebo se nechat pomazlit – jinak by jeden vůbec nepostřehl, že s ním nějaký čtyřnohý obyvatel sdílí společné prostory. Se psem to bylo jiné. Tedy samozřejmě měl i tyto výše popsané nároky, ale navíc v některých chvílích se ukazoval být plnohodnotným společníkem v osamělé domácnosti, což mi třeba zrovna u našich koček chybělo. Za třetí: Moje spolužačka a kamarádka bude na podobné téma psát svoji bakalářskou práci, tak navíc i po této zkušenosti, mě téma začalo více zajímat. A konečně za čtvrté: Když jsem tedy našla studii, kterou jsem pro záměr tohoto příspěvku hledala, hezky jsem si osvěžila i některé věci z metodologie – studentům tedy mohu danou metodologickou část doporučit.
Nyní k výzkumu, který realizovali McConnell, Brown, Shoda, Stayton a Martin, na jehož základě pak v roce 2011 uveřejnili svůj článek, který se skládá z tří studií, z tří různých výzkumných pohledů na vlastnictví domácího mazlíčka a dopadu na jeho majitele.
První z nich se zaměřovala na rozdíl ve well-beingu majitelů domácích mazlíčků oproti jedincům, kteří žádné nevlastní. Vlastníci se vyznačovali například větším sebepojetím, cítili se více fit nebo tíhli být méně osamělí a bojácní. Vztah, který se svým mazlíčkem měli, by se dal přirovnat k sourozeneckému vztahu poskytující stejnou podporu, jaká se jim normálně dostává právě od sourozenců nebo i rodičů. Nemusí to však v nás vyvolávat obavy o možné separaci takových jedinců od jejich blízkých. Důkaz o tom, že by vztah s mazlíčkem pěstovali na úkor vztahů s ostatními lidmi kolem sebe, nalezen nebyl.
Druhá studie věnovala pozornost tomu, jak domácí mazlíček, mluví se zde hlavně o psu, naplňuje vlastníkovy sociální potřeby. Důležité je znovu dodat, že vztah se psem nenahrazuje naplňování sociálních potřeb s ostatními lidskými bytostmi. Jejich naplňování psem dokonce pozitivně koreluje s navazováním bližších vztahů s jedinci kolem nás a s přijímáním větší sociální opory od nich.
Třetí studie využívá experimentálního designu, kdy probandům byl na začátku předložen 17-ti položkový dotazník sociálních potřeb. Poté byli jedinci v experimentální skupině požádáni, aby si vybavili zážitek odmítnutí, který mají spojený s negativními pocity. Následovalo rozdělení do 3 skupin, kdy jedna skupina měla popsat svého domácího mazlíčka, druhá svého blízkého přítele a třetí měla za úkol nakreslit mapu kampusu. Po této části byl probandům znovu podán dotazník sociálních potřeb. Výsledkem celého experimentu bylo potvrzení, že vlastnictví domácího mazlíčka může přispět jedinci v poskytnutí sociální opory, kterou by v důsledku odmítnutí mohl běžně hledat i u svého blízkého přítele. Výstupy plynoucí z tohoto experimentu podporují zjištění předchozích dvou studií, že jedincům s čtyřnohým miláčkem se daří v životě obecně lépe než těm, co žádného nevlastní (McConnell, Brown, Shoda, Stayton & Martin, 2011).
Nepředkládám zde vlastně nic, co by čtenář třeba neočekával. Přesto mi přišlo přínosným čtenáře s výzkumem seznámit. Co je totiž lepšího, než když naše domněnky jsou nakonec něčím potvrzené?! 😉
Zdroj: McConnell, A. R., Brown, C. M., Shoda, T. M., Stayton, L. E., & Martin, C. E. (2011). Friends with benefits: on the positive consequences of pet ownership. Journal of Personality and Social Psychology, 101(6), 1239–52. doi:10.1037/a0024506
