Naše paměť je velmi sugestibilní a rozhodně nefunguje pouze tak, že do ní uložíme vzpomínky a ty v té podobě tam zůstanou – my sami je můžeme i nevědomě měnit a měnit je mohou i druzí.
Americká kognitivní psycholožka Elisabeth Loftusová, expertka na manipulaci paměti a falešné vzpomínky, popsala případ muže neprávem odsouzeného za znásilnění. Na základě podobnosti jeho auta s autem pachatelovým a na základě samotné podobnosti s pachatelem totiž policisté zařadili mužovu fotku do výběru, ze kterého znásilněná žena měla pachatele identifikovat. Sama žena při oné identifikaci určila, že tento muž je pachateli nejpodobnější. Později při soudním líčení udala, že si je jistá, že to je přesně ten, který ji znásilnil. Otázkou je, co se stalo, že si žena byla najednou, ač nesprávně, tak jistá…
Loftusová se ve svých studiích zabývala právě tím, zda je možné, aby člověku byla do paměti falešná vzpomínka vložena. Provedla tedy experiment na skupině amerických vojáků, kteří procházeli tréninkem za účelem odolat výslechu v případě, že se stanou válečnými zajatci. V rámci tohoto tréninku byla nasimulována stresová situace výslechu, po které měli vojáci určit osobu vyšetřovatele. Po podání informace, která jen trochu vedla k jinému muži, ho mnozí vojáci následně nesprávně označili jako dotyčného vyšetřovatele, i když byl tomu původnímu velmi vzdáleně podobný.
Další výzkumy, které Loftusová provedla, možnost přijetí falešné vzpomínky za vlastní také potvrzují.
V běžném životě bychom nalezli mnoho dalších případů, kdy naše vzpomínky ne zcela odpovídají skutečnosti. Pro praxi budoucích psychologů je třeba si uvědomit, že falešné vzpomínky mohou být vyvolány i v rámci psychoterapie, například prostřednictvím imaginace, výkladu snů, hypnózy nebo vystavením nepravdivým informacím.
Otázkou zůstává, zda a jak implementovaná klamná vzpomínka ovlivní budoucí chování a smýšlení jedince. Taková vzpomínka nemusí být ani nutně špatná. Může vést například k odstranění určitého zlozvyku, jako je třeba přejídání, a k motivaci jíst zdravé potraviny. V psychoterapii je však postup vkládání falešných vzpomínek vnímán jako neetický, byť by se jím dosáhlo pozitivních účinků.
Myšlenka na závěr: “Myslíte, že pokud si chceme být o něčem na 100% jistí, potřebujeme k tomu nezávislé potvrzení od další osoby?”
Naše paměť se dopouští každodenních omylů, které ani nezaznamenáme. Takové zjištění nás může vést k větší toleranci druhých osob.
Loftusová říká: “Paměť, stejně jako svoboda, je křehká věc.”
Zdroj: TED Talks
